• shadow of chernobyl
  • clearsky
  • call of pripyat
  • stalker 2
  • metro 2033
  • modding
  • larp
  • Čerrnobyl
  • forum
         | scorpions.cz | cheater.cz | gta.cz | mafia | gothic | nfs | tgames | doom3 | worms | webtech | ...
 
Datastors ModPack: Clear Sky Datastors ModPack: Shadow of Chernobyl Nebuďte lamy!
Zobraziť témy bez odpovede | Zobraziť aktívne témy Aktuálny čas je Pon Aug 26, 2019 1:08 am



Odpovedať na tému  [ Príspevkov: 5 ] 
 Po Všem. 
Autor Správa
Zelenáč
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Ned Sep 11, 2011 11:17 am
Príspevky: 40
Bydlisko: . . . Vlastní svět . . .
Odpoveď s citáciou
Poslať Po Všem.
Zdravím,
chci se s vámi podělit o příběh jednoho stalkera, který přežívá ve troskách smyšleného města. Příběh by ho provázel různými situacemi a problémy. Pojednával by o jeho žití a hlavně přežívání v ruinách, kde může klidně zemřít ze dne na den. Doufám, že se příběh bude líbit!

P.S: Jsem amatér, takže bych byl moc rád za krikitu, ze které bych se mohl poučit a vyvíjet dál. A také snad za chválu - která by mě motivovala dál. :)

1. Kapitola

Artefakt.

Sedím opřený o betonovou zeď silničního podchodu. Zaposlouchán do dopadu deštivých kapek a ponořen do svých myšlenek. Vedle sebe mám položenou brokovnici a na zádech batoh. Má promoklá bunda je nasáklá pachem deště, který se spustil před chvílí. Pomalu na mě doléhá nostalgie. Tímto průchodem jsem jako mladý chodíval do školy. Ještě před tím, než se to stalo. Teď je to mrtvé a opuštěné místo. Ze stropu rostou podivné liány a na zemi jsou kusy betonu a zeminy. Vše je zarostlé lišejníkem. Vzduch je nasáklý vlhkostí a elektřinou nadcházející bouře. Uprostřed stojí barel. Jsou v něm ohořelé kusy dřeva, který poskytovaly teplo a zdroj nazlátlého světla tulákům a samotářům. Teď tu není nikdo. Jen já. Všichni jsou schovaní před bouří, jen já jsem to nestihl. Tento podchod pro mě bude na chvíli mým domovem a útočištěm, do doby, než to skončí.
Stojím nad sudem a probírám se popelem a zbytky dřeva. Musím udělat oheň. Moc se ochladilo a blíží se temnota. Nesmím tu být po tmě. Stačí jen malý plamínek světla. Jeden malý plamínek naděje.
Z bělavého popela vytahuji ohořelé zbytky a skládám je na sebe. Doprostřed vsoukám zmuchlaný papír a sirkou zapaluji. Papír zčernal a proměnil se v ohňovou kouli. Pařáty ohně se již dobývaly dál, aby se mohly rozrůst do spalujícího žáru. Namodralý a ospalý svit okolí přebyl nazlátlé a kmitavé světlo ohně. Můj stín tancoval na zdi, stejně tak jako ostatní, celkem mě to mátlo. Sedl jsem si, co nejblíže, co to šlo a nechal se objímat vlídným teplem a bezpečím. Na chvíli jsem zapomněl na venkovní svět a smrt.
Praskající dřevo lahodilo mému sluchu. Sedím mezi kusy spadané zdi a nějakého nánosu zeminy. V rukou držím něco zvláštního. Vypadá to jako posilovací činka. Vydává nazelenalý a zároveň načervenalý svit. Nějakým způsobem mě uklidňuje a ponořuje do melancholie. Bojím se, že je to silně radioaktivní, jelikož po delším kontaktu se mi motá hlava a chce se mi zvracet. Našel jsem ho v bývalé budově školy. Skoro jsem tam zařval. Taky jsem tam vypotřeboval všechny své matice, abych ho získal. Ale mám ho. Risk života stál za to. Mám pocit, že za něho hodně vydělám. Výdělek, hotovost, platba – tyto slova rozhodují, jestli přežiju. Jestli budu mít rubly a nebo zajdu hladem.
Mířím do Hospody. Jediným táborem široko daleko. Spravují ho samotáři, takže by neměl být problém ho tam prodat. Uvidím. Až bouřka a liják přejde, vyrazím.

Bylo po bouři. Zůstala po ní jen černočerná mračna. Všude se usadilo ticho a klid. Ocitl jsem se v době, kdy se začíná vše vzpamatovávat a probouzet. Vše je otupělé a malátné. Správný čas vyrazit. Vyšel jsem po schodech na povrch a zamířil k malé uličce mezi cihlovými domy. Začal jsem si slabě pískat, jinak se lehce mohl utopit v této tísnivé atmosféře a nedávat pozor. Pískal jsem si jednu známou písničku a přelézal přes vrak automobilu. V mezeře mezi domy ve výši rostlo cosi, co připomínalo kořen stromu. Z něho byly k zemi spuštěny lijány, které se nepatrně hýbaly, snad pod poryvem větru. Na asfaltové cestě rostlo též něco divného. Ze strany na stranu přes cestu vyrůstaly další. Tvořili mezi sebou menší mezery. Opatrně a pomalu jsem přistoupil blíž. Nohu vsunul mezi mezeru a druhou překročil do další. Jsem v polovině, ještě kousek. Snažím se vyhnout liánám, když v tom se dva kořeny přicvakly k sobě a uvěznili mi nohu. Vyjekl jsem leknutím a málem neudržel rovnováhu. Liána se mi omotala kolem levé ruky a táhla mě nahoru. Opustil jsem brokovnici. Začal jsem panikařit. Rozhlížím se kolem sebe. Co mám dělat?! Rychle dýchám, srdce buší, neovládám myšlenky. Bolí mě z toho přetažení břicho. Každou chvíli snad rupnu vejpůl. Hledám brokovnici. Leží pod porostem moc daleko. Nohou se snažím vyprostit ze spáru, ale marně. Kořeny mi jí začínají pomalu a bolestivě drtit. Dostaly i druhou nohu. Teď jsem tu uvízlej jak moucha v pavučině. Ke krku se začíná přibližovat další liána. V tom mi hlavou problesklo. Mám nůž. Rychle volnou rukou šahám na špičku rukojeti, jsem příliš napnutý, nemůžu se k němu dostat. Mám jí mezi prsty. Snažím se jí vytáhnout. Zadržuji dech. Ve spáncích mi tepe krev. Jenom kousek no tak. Vytáhl jsem ho. Teď ho nesmím pustit. Liána se blíží. Uchopím rukojeť do dlaně a hystericky seknu do lijány, co mi drží ruku.
Vytekl na mě nějakej nazelenalej humus. Pořád ale drží pevně. Další rána. Přesekl. Ruka uvolněná. Super, teď nohy. Přesunul jsem se do lepší polohy, abych mohl zuřivě bodat do kořene. Byl jsem schopný na něm vypustit duši, jen aby povolil. Celý zarudlý a zpocený zabodávám čepel do dřeviny. Kolem lítaly třísky. Vyhloubil jsem do něj několik děr, ale pořád nepouštěl. Začal jsem být nepříčetný. Začal jsem se měnit. Strach a panika mi zatemnily mysl. Viděl jsem rudě. Najednou do mě vstoupila vlna energie a vzteku. Bodání mi již nedělalo žádný problém. Měl jsem neuvěřitelnou sílu. Dostal jsem ho. Noha uvolněna. S radostí z vítězství jsem se pustil do dalšího, byl o něco tenčí a slabší. Brzo jsem ho rozbodal natolik, že se urval. Vstal jsem a bezmyšlenkovitě utíkal po obloucích kořenů, snažící se nešlápnout do mezer.

_________________
Snažím se . . .


Ned Jún 02, 2013 3:07 pm
Profil
Šmel vodkomilnyj
Šmel vodkomilnyj
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pon Apr 02, 2007 5:41 pm
Príspevky: 1914
Bydlisko: Topoľčany
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Po Všem.
dobré! len tak ďalej!!!

_________________
Obrázok
Zonálny lišaj: Za stáleho bohovania zalievame rôznym alkoholom, načo zahučíme do hlbokej diery. Zalievame vodkou a vystriekame Kačerom.


Ned Jún 02, 2013 8:20 pm
Profil ICQ WWW
Zelenáč
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Ned Sep 11, 2011 11:17 am
Príspevky: 40
Bydlisko: . . . Vlastní svět . . .
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Po Všem.
2.Kapitola

V nedohlednu

Bouře se blíží. Cítím jí v kostech. V nose mě dráždí železná pachuť deště. Do teď jen slabě poprchávalo, tak jsem si myslel, že to do tábora stihnu. Teď to vypadá, že se budu muset zase skrýt. Ale kde? Bez zbraně a baterky se nikam neodvážím, bůh ví, co žije v barácích. Budu to muset risknout, budu muset se tam dostat. Skrčený jdu podél zdi. Občas hodím pro jistotu matici. V ruce držím nůž. Mé smysly jsou tak napnuté, že si všímám kde jakého šumu. Uslyšel jsem vytí. Bylo blízko. Zastavil jsem se, kryt jehličnanem se rozhlížím. V tom se odněkud z protější ulice ozvala střelba. Její ozvěna se snad linula celým městem. Napočítal jsem tři výstřely z pistole. Pak vše utichlo. Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce z napětí. Chvíli jsem sledoval postranní uličky a čekal. Párkrát po nich přeběhla smečka psů, která se hned ztratila za domem. Musel jsem jít. Nemám čas tu jen tak dřepět. Došel jsem až ke konci. Vyhlídl jsem zpoza rohu a málem ze mě vyletěla duše leknutím. Uprostřed cesty poseté vraky aut stála vzpřímená postava. Vypadala, jako obr. Stála a nehybně mě pozorovala. Cítil jsem její pohled až v morku kostí. I když jí nebyly vidět oči. Je to Slídil. Ukryl jsem se za roh a rozhlížel jsem se po jiné cestě. Znovu jsem se podíval zpoza rohu. Není tam. Zmizel. Zamrazilo mě. Chci být pryč. Nechci nic jiného, než odtud vypadnout. Tamtudy rozhodně nejdu.
Nakonec jsem to musel vzít oklikou. Právě se plížím pod okny obytného domu. Z okna nad mnou se ozýval pořádný hluk. Bylo slyšet dunění a dupot. Něco tam je a já v žádném případě nechci vědět co.
V převrácených popelnicích po mém boku se rochnili vyzáblí psi. Hledali nějaké zbytky potravy. Trhali a drásali igelitové tašky a papírové krabice. Bál jsem se, že mě ucítí a vrhnou se na mě. Tak jsem zase čekal. Skrytý v opadaném křoví potichu vyčkávám. Výstřely! Tentokrát dost blízko. Tohle byla automatická zbraň – typuji AKačko. Následoval srdce rvoucí řev a skřek. Lidský skřek. Někdo se musel dostat do pořádné situace. Ale odlákalo to ty čokly. Běžely za zdrojem a já mohl pokračovat.
V rohu vchodu do budovy ležela opřená mrtvola člověka. Na sobě plynová maska a v klíně AKm samopal. Na zemi se válely nábojnice a šplíchance zaschlé krve. S nedočkavostí jsem směřoval k hotové pokladnici. Děsily mě ty dveře otevřené do temnoty. Chvíli jsem mžoural dovnitř, ale je tam taková tma, že tam stejně nic nevidím. Rychle jsem vzal AKm a prohlédl si ho. Zcela zrezivělý a ve strašném stavu. Hlaveň oblepená šedou lepící páskou. Vyndal jsem zásobník. Moc nábojů v něm nezůstalo. To jsem očekával. Pokládám ho na zem a rozepínám kapsy zakrvácené bundy a prohledám je. Hrst nábojnic, rubly srolované do roury připevněné k sobě gumičkou, pak je tu filtr a to je všechno. Na zádech má batoh. Mrtvolu sesunu na břicho na betonovou zem a rozepínám zip. Páne jo – jídlo, pití, obvazy, lékarnička. Štěstím jsem se zasmál. Ze zad sundávám batoh a už se chystám věci přendat, když v tom uslyším podivné cvaknutí. Z útrob domu se vyřítila obrovitá silueta. Poslední, co jsem zahlédl, byl pár vybledlých zvířecích očí a tlama plná špičatých tesáků. Pod tíhou těla jsem se nemohl udržet. Brzo následovala strašlivá bolest hlavy a pád do bezvědomí.

_________________
Snažím se . . .


Pon Jún 03, 2013 4:32 pm
Profil
Zelenáč
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Ned Sep 11, 2011 11:17 am
Príspevky: 40
Bydlisko: . . . Vlastní svět . . .
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Po Všem.
3.Kapitola

Únik

Pomalu otevírám bolavá víčka. Ležím na chladné betonové podlaze. Vidím rozmazaně. Před mnou je mříž vedoucí až ke stropu. Oči moc pálí, musím je zavřít. Znovu se ocitám v temnotě. V puse pachuť krve a podivné mravenčení na spánku. V hrdle vyschlo a bolest. Přicházím k sobě. V oblasti prsou a ramene mě začíná dost pálit a svědět. Pomalu se překulím na bok. Jakmile jsem otevřel oči, zalil mě bodavý vybledlý venkovní svit. Za mnou je zeď. Pomalu se zapřu v loktech a zvedám se. Dalo to dřinu, ale sedím. Nohama se odsunu blíž ke stěně, o kterou se opřu. Zírám do temné uličky mezi omřížovaným prostorem vyplněným různými částmi nábytku a harampádí. Děsně mě pálí v rameni a na hrudníku. Podívám se, v bundě je asi pět zakrvácených děr. Určitě po zubech. Rozepnu bundu a odkryju zkrvácené díry do mého masa. Jak jsem to viděl, tak to začalo pálit a bolet o dost víc. Potřebuju desinfekci a ošetření. Z toho můžu dostat infekci a zhebnout! A kde to vůbec jsem?! Rozhlížím se kolem. Venkovní svit, procházející malým přízemním okýnkem, osvětlovalo dlouhou šmouhu vybledlé krve, která končila u mých nohou. Pokusil jsem se vstát. Nohy se pod váhou těla roztřepaly, hlava se zamotala, zvedal se mi z toho žaludek. Chvíli jsem stál opřený a snažil se vzpamatovat. Ještě mi nedocházelo, kde jsem se to ocitnul. Jakmile mžitky před očima zmizely a hlava se trochu uklidnila, začal jsem hledat cestu ven. Vzhlédl jsem k přízemnímu otvoru, kterým sem prostupovalo světlo. Dvě malé a tlusté mříže znemožňovaly cestu skrz. Navíc je to i vysoko a moc úzké na protažení. Otočil jsem se a zíral jsem do šeře osvětleného prostoru. Zmocnil se mě divný pocit. Bylo to, jako bych přišel někam pozdě. U srdce mám divný nátlak a nedokážu udržet chladnou hlavu. Jediné, o čem jsem přemýšlel, bylo tohle místo. V hlavě se mi rodily samé otázky, ale ne odpovědi. Musím se dostat ven. Musím jít. První malé krůčky. Přidržuji se mřížové stěny a směřuji k jejímu konci, kde zahýbá ostře do leva. Zrychlilo se mi dýchání. Jsem dost vystrašený. Jediné, co slyším je můj dech a tupý dupot podrážek mých bot. Kéž bych dělal méně hluku. Když jsem se dostal ke konci, tam kde se zabočovalo, spatřil jsem futrále bez dveří. Vedou do temnoty. Není tam žádné okno, žádný otvor, který by osvětloval. Cítím, že od z té temné hlouby se ke mně plazí samotná smrt. Za nic na světě bych tam nevstoupil, nebýt této situace. Vyndávám z kapsy krabičku sirek a neohrabaně vyndám malou sirku. Škrtnu. Zasyčí to a rozhoří. Špičkami prstů držím konec sirky. Poskytuje zoufale málo světla. Vykročil jsem.
Zatuchlost a mrtvý vzduch. Atmosféra se dá krájet. Obtížně se mi dýchá. Mám nervy z toho, že skoro nic nevidím. Cítím, jak na mě hledí tisícovky očí a čekají, až udělám chybu. Malý sloup ohně se pomalu přibližoval ke konečkům prstů a začínal pálit. Sfoukl jsem sirku a v krabičce vylovil další. Rychle a panicky škrtám o bok krabičky. Zlomila se. Hystericky se ohlédnu za sebe. Cítím to. Je to schované v temnotě a vyčkává. Pot mi stéká z čela do očí. V ústech mám hotovou poušť. Hlava bodavě pulzuje. Má mysl se utápí v chaosu. Nedokážu to. Musím pryč! Strach a zoufalství mě přemohli. Začal jsem utíkat. Nevím kam. Nevím, zda správným směrem. Za sebou slyším chrčení. Něco cvaklo. Stejně jako před tím. Do hajzlu! To je on! Zrychlené dýchání se změnilo do panického hltání vzduchu. Z posledních sil jsem nabyl na rychlosti. Někdy zakopnu o nějaké věci, nebo vrazím do zdi. Útěk v temnotě. Cítím ho. Je za mnou a každou chvíli mi skočí po zádech. Je tam v tom temnu. Pot se ze mě jen řine. Nohy pálí. Pýchá mě v boku. Hlava zabodává svým tepáním do mé hlavy hřebíky. Srdce mi snad vyskočí z hrudí. A vtom – světlo. Koutkem oka jsem si všiml venkovního světla. Prostupuje skrz venkovními dveřmi. Vede k nim jen jedno schodiště. Chopím se zábradlí a vyšlapuju nahoru. Zakopl jsem. Šeredně jsem se uhodil do kolene o hranu betonového schodu. Zajíkl jsem, a znovu se dostal na nohy. Pokračuji. Smrt je za mnou. Jediná chyba a bude po mně. Poslední schod. Venku na zemi leží pořád Akm. Nevím, co dělám. Připadám si jako řízený autopilotem. Prostě jsem se dobelhal ke zbrani, spadl na záda a vypustil salvu do temného chřtánu budovy. Ječel jsem a celým tělem mi probíhala bolest z odrážení zbraně. V tu chvíli mi nedošlo, že jsem si podepsal ortel smrti. Způsobil jsem tolik hluku, že by ho slyšel i neslyšící. Samopal zacvakal. Došly náboje. Teď jen doznívaly rány a byl cítit kouř a roztavené železo. Z budovy se řinulo bolestné vytí.

_________________
Snažím se . . .


Štv Jún 06, 2013 8:38 pm
Profil
Zelenáč
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Ned Sep 11, 2011 11:17 am
Príspevky: 40
Bydlisko: . . . Vlastní svět . . .
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Po Všem.
4.Kapitola

Průser

Hleděl jsem do prázdna budovy. Venkovní světlo slabě prostupovalo temnotou a osvětlovalo černé svalnaté tělo šelmy. Po schodech tekla černě zabarvená krev. Výstřely odezněly a město se zase ponořilo do temného ticha. Jako něžná látka se na vše snesl ospalý stín. Vše utichlo. Ztemnělo a ulehlo do stínu. Pomalu se plížil modrý odstín. Hlavou mi projelo jen jediné: Emise. Zamrazilo mě. Siréna se spustila. Rve mi uši. Pohlédl jsem zpátky do vchodu. Sklep. Tam bych se mohl ukrýt. Rozhlédnu se znovu po okolí, jestli neuvidím něco lepšího. Na všechno dolehl těžce modrý opar. Pohlédl jsem na nebe. Skrz nadutá mračna se prodíralo ostré načervenalé světlo. Mraky zhoustly a zčernaly. Po obloze se rozpínají naoranžovělé pařáty. Siréna utichla. Z tranzu mě probudila ohromná rána. Pronikla až do morku kostí. Zasáhla mě hluboce v srdci. Vzpamatoval jsem se a pobral věci. Vběhl dovnitř a bral schody po dvou. Přešel přes mrtvé tělo a ocitl se v temnotě.
Věci jsem položil a vytáhl znovu sirky, škrtl a zapálenou sirku položil na zem. Viděl jsem si jen na špičky bot. Usedl jsem na poslední schod a zasnil se v plamínku světla. Zem se rozechvěla. Chvění se stupňovalo, až nabylo do silného zemětřesení. Držel jsem se zábradlí a jen dýchal. Byl jsem jak socha. Jediné, co se hýbalo, byl můj hrudník. A je to tady. První vlna. Obklopilo mě mohutné burácení a šlehání. Zemětřesení bylo ještě silnější. Ze stropu na mě padala omítka. Jako zmražený jsem se křečovitě držel a čekal. První vlna. Do vchodu pronikly nánosy hlíny a různého bordelu. Vše zalil nazlátlý svit. Dýchalo se těžce. Vše bylo jako ve vakuu. Pak to utichlo. Vlna pokračovala dál. Pustil jsem se zábradlí a protřepal ruce. Vrátí se každou chvíli. Znovu jsem se chopil zábradlí a vyčkával.
Bylo po všem. Venku pršelo. Vše má podivně utlumený plechový zvuk. Pobírám věci a vracím se ven. Mrtvola opřena o zeď vchodu je zčernalá spálením. Kouří se z ní. Na hlavu bubnují kapky deště. Všude mlha klid. Zkontroloval jsem jestli jsem nic nezapomněl a vyrazil. Šel jsem po chodníku až na konec ulice. Zpoza rohu budovy vidím skupinku lidí. Jdou přímo proti mně. Nadechl jsem se a vykročil napříč jim. Doufám, že to nejsou bandité. To by mi ještě scházelo. Kulhavým krokem se pomalu blížím. Jsou tři. Ozbrojeni a mají slušný oděv. Jeden na mě zamával. Oplatil jsem mu to. Najednou mě zalil svit svítilny. Slyším jen: „ Ani se nehni!“. S rukou před očima zůstávám stát. Dupot a zrychlený dech.
„ Na kolena, šmejde!“. Svítilna mi uhnula z očí a já spatřil hlaveň Kalachu.
„ Samotář! Jsem jen samotář!“ bránil jsem se.
„To ti tak budu žrát kryple, za rohem čekaj tvý kámoši, mám pravdu?“ obořil se do mě hrubý a hluboký hlas.
„Říkám pravdu, ***!“
„Váňo, nech ho, vždyť to je nějakej vandrák.“ Ozvalo se.
„To zjistíme. Vyklop batoh!“
„Cože?!“
„ Vyklop ten posranej batoh!“
S roztřepanýma rukama ho sundám.
„Nic v tom nemám – vo všechno jsem přišel, směřuju..“ nedořekl jsem.
„ Vysyp ten zkurvenej batoh, demente!“ zloba a hněv. Poslechl jsem.
Vysypávám svůj skromný majetek. Po zemi se skutálela plechovka sardinek. Dále obvazy, lékárnička, artefakt, energy drinky – jednal jsem ve strachu a panice.
„ Hej Ero! Neměls tak trochu pravdu- dívej na to!“ prohodil na své druhy. Ti přišli blíž se taky podívat.
Kapky deště mi stékaly po čele do očí. Klečím a jen čekám s hlavní namířenou na hlavu.
„Podívej se na tohle.“ Jeden sebral ze země můj artefakt.
„Kolik bych za to asi tak dostal, co?“
„Vod toho starýho skrbla tak asi dva rubly.“
„Heh, tak mu to narvu do prdele – tenhle vypadá draze.“
„Snad ti nebude vadit, když si to vypůjčíme.“ Zeptal se mě jeden s vysmívajícím tónem.
„N-Ne.“
„Fajn – a když si vezmem taky i ostatní cetky?“ klekl si ke mně a podíval se mi do očí.
Mlčel jsem.
„To znamená souhlas.“ „ Chlapi, tento hodný pán nám všechno daruje – to se jen tak nevidí. Musíme se mu odvděčit, co kdybychom, ho vzali na výlet.“ „Ale nejdřív z toho zkurvysyna vytřískám duši!“ Uhodil mě pažbou zbraně do hlavy. Spadl jsem na mokrou zem. Otupělý a dezorientovaný. Schytal jsem několik kopanců do břicha a pár do hlavy. Vše jsem vnímal nějak ztlumeně. Jako bych tu ani nebyl. Ani jsem pořádně nevěděl, co se mnou děje. Kopancem do obličeje jsem spadl do bezvědomí.

_________________
Snažím se . . .


Pon Jún 10, 2013 4:22 pm
Profil
Zobraziť príspevky z predchádzajúceho:  Zoradiť podľa  
Odpovedať na tému   [ Príspevkov: 5 ] 

Kto je on-line

Užívatelia prezerajúci fórum: Žiadny registrovaný užívateľ nie je prítomný a 1 hosť


Nemôžete zakladať nové témy v tomto fóre
Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre
Nemôžete upravovať svoje príspevky v tomto fóre
Nemôžete mazať svoje príspevky v tomto fóre

Hľadať:
Skočiť na:  
cron