Od včerejška se mi hlavou prohání námět na povídku - nebo spíš knížku - ze steampunkového prostředí. Nechal sem se inspirovat světem Arkána, převážně konfliktem mezi Magikou a Technikou... Nu - co k temu víc?
V první kapitole je takové letmé seznámení se světem, příběh se rozjede až od druhé.
Post Scriptum - Nebojte se, na naši milovanou Kaťušku jsem nezapoměl a stále na ní usilovně makám.

________________________________________________________________________
Kapitola I. Cesta Již poněkolikáté jsem sáhl do kapsy své vesty a vytáhl malé stříbrné hodinky. Na pozadí se činil hodinový mechanismus a všechna ozubená kola pohybovala s ručičkami v popředí, které právě ukazovaly za pět minut čtvrt na deset.
Vlak měl odjíždět již před deseti minutami. Stál tady, monstrózní mašina, jeden z největších vynálezů naší éry. Z obřího kónického komína stoupaly velké obláčky páry a zřetelně šel slyšet chod mechanismu parního stroje. Strojvůdce ve svých montérkách a čapce začerněných od uhlí – jediný čistý kus jeho oblečení byl kupodivu červený šátek kolem krku – se vykláněl ze svého vůdčího vagónu a právě rozmlouval s drsně vyhlížející postavou. Vysoké šněrovací boty z černé kůže, hrubé dvouvrstvé kalhoty z bavlny se speciální výplní. Vrchní část těla mu zakrývala těžká koženice s přinýtovanými plechy kde bylo potřeba, napříč mu vysel naplněný bandalír a na širokém koženém opasku se houpaly různé sumky a pouzdro s revolverem. Další ohromný vynález, jehož poloautomatický mechanismus pomalu vytlačoval “zastaralé“ křesadlové pistole. Vedle praktického koženého vaku se houpala odřená opakovací puška, pravděpodobně od firmy Nikolajovi zbrojířské závody. Tyto pušky, podobně jako revolvery, postupně nahrazovaly křesadlové, díky rychlosti, snadnější manipulaci a nižšími náklady na výrobu. Dále jsem si všiml pouze krátkého meče a dýky ukryté v kožených rukavicích.
Určitě nebyl zdejší. Poznal jsem to podle střihu jeho koženice. V Taharlisu sídlila menší fabrika na výrobu prakticky všeho koženého, ale specializovala se hlavně na zbroje ať už z usně domácích zvířat, tak i z kůží vše různých zvířat a monster, které se po našem kontinentě prohání. Jejich koženice se skládaly z úzkých vodorovných pásku, které se vzájemně překrývaly a kromě klasického šití a nýtování byly spojovány i kroužkovými pásy, jako u zastaralých kroužkových zbrojí.
Dobrodruh najednou divoce zavrtěl hlavou a rozhlédl se po nástupišti. Okamžitě jsem uhnul pohledem, ale cítil jsem, jak se mi jeho oči zabodávají do zad. Předstíral jsem, že si ho nevšímám a podíval se na druhou stranu nástupiště.
Až na úplném konci stála malá skupinka asi šesti osob. Oblečeni v tmavě modrých robách a hnědých koženicích se zamračenými pohledy zkoumali vlak. Všichni z nich překračovali povolené normy magické aury a museli tak cestovat až úplně posledním vagónem, který byl určen výhradně pro ně. Většina magicky založených bytostí toto nazývalo diskriminací. Od vynálezu prvního parního stroje byla magie z měst vytlačena astronomickou rychlostí. Nové fabriky se stavěly kde jen se dalo a ty staré buď zanikly nebo naopak rozrostly natolik, že zastínily jakéhokoliv dosavadního výrobce. Univerzity, kde se magie vyučovala, musely být opuštěny, protože tak ohromné množství techniky rušilo přirozené magické toky a mistři kouzel nebyly schopni v jejich blízkosti ani spát, natož něco vyučovat. Poslední místo, kde bylo obyčejným smrtelníkům umožněno se v jisté míře naučit kouzlům, byla
Academica Arcanica poblíž Rudoskal.
Elfové ze Západních hvozdů se před průmyslovou revolucí rádi dělily o své znalosti v oblastech magiky s lidmi a jinými rasami, ale teď s nimi ukončily jakékoliv vztahy a chovaly k nim velmi silnou zášť. Elfové nechovali nenávist vůči parním strojům a technice obecně, ale vůči lidem, kteří jsou prokleti svou krátkověkostí a za deset let byly schopni změnit tvář našeho kontinentu k nerozpoznání. Čtvrtina lesů byla vykácena, aby uvolnila prostor továrnám, započala povrchová těžba uhlí, protože bylo třeba parní stroje něčím živit a důlní těžba byla příliš pomalá. Zoufale byla potřeba železná ruda, aby bylo z čeho stroje vyrábět, ale trpaslíci dokonce snížily množství železa, se kterým byli ochotni obchodovat, ze stejného důvodu jako elfové. Dokonce se objevili případy, kdy několik menších klanů trpaslíků bylo vyhnáno ze svých domovů uvnitř hor různými příčinami. Například byly narušené stropy nebo otrávený zdroj vody. Nikdo nepochyboval, že za to mohly chtivý továrníci, ale nikdo se neodvážil nic říci.
Konečně z budovy vyšli dva průvodčí ve svých béžovo-býlích stejnokrojích a jeden na druhého rozhořčeně pokřikovali. Ušli asi deset metrů a potom začali křičet na mašinfíru, který se jejich křiku jen od srdce zasmál a poté zmizel v kabině. Dobrodruh se vypařil neznámo kam.
Průvodčí se naposled lehce upravili, protáhli své navoskované kníry a začali postupovat podél vagónů. Lidé z nástupiště se začali řadit a postupně nastupovat. Všiml jsem si, že za mnou stojí lidská dívka, o pár let mladší než já, v pěkných šatech, ozdobeném klobouku a v ruce držela malovaný vějíř, i když největší vedra byla za námi a blížil se podzim.
„Slečno,“ řekl jsem a ustoupil kousek stranou, a zároveň udělal rukou gesto, aby šla přede mne.
„Ó, děkuji pane – džentlmen,“ řekla s úsměvem a zamrkala na mne. Vrátil jsem jí úsměv, ona zamávala vějířem a otočila se k průvodčímu.
„Omlouváme se, my lady, technická závada,“ omluvil se a mrkl na malý strojek s velkým sklíčkem, pod kterým se schovávala ručička a graf. Přístroj na měření magické aury.
„To je v pořádku. Doufám, že jste ji odstranili,“ odpověděla a opět se ovála vějířem.
„Á, ano, nebojte se. Váš lístek, prosím,“ odpověděl a já si všimnul, že ručička nebyla úplně na nule a mírně se chvěla.
„Tady máte,“ řekla a podala mu kus nažloutlého papíru.
„Vše v pořádku, děkuji. Můžete nastoupit, přeji příjemnou cestu,“ zakončil to s úsměvem a dívka vstoupila do vagónu.
Zopakoval jsem stejný postup a vystoupil po stupačkách. Nějak jsem předvídal, co se teď stane. Stála vedle otevřených dveří do kupé a stále si ovívala obličej vějířem.
„Možná by mladému džentlmenovi nevadilo dělat mi při cestě společnost,“ zamrkala na mne s úsměvem a pozvedla ručku v hedvábných rukavicích.
„Takovou nabídku přeci nemohu odmítnout,“ řekl jsem s úsměvem a přistoupil k ní. „Dovolte mi však, abych se nejdříve představil. Tvicero Skalon, k vašim službám,“ dodal jsem a jemně jí políbil ruku. Dívka se lehce zahihňala a opět se ovála.
„Ráda vás poznávám, pane Skalone. Mé jméno je Elizabeth Voujerová,“ odpověděla a stále se nepřestala usmívat.
„Prosím, říkejte mi Tvicero.“
„Dobře - Tvicero,“ řekla a znovu zamrkala. Bral jsem tato gesta jako jakýsi její další jazyk – druh řeči. „Následujte mne, prosím.“
Odebrali jsme se do jejího kupé a usadili se naproti sobě na sametem potažené sedačky. Elizabeth si sundala svůj klobouk a letmo upravila tmavé vlasy. Ruce si založila na kolenou, ale vějíř z nich nepustila. Teď jsem si konečně všiml správné barvy jejich očí. Byly světle modré, jako řeka v letním slunci. Moje byly spíše došeda.
„Máte velice zajímavé jméno, Tvicero,“ začala klidně rozhovor. „Takové se tady moc často nevídá.“
„Ano, to slýchávám často. Moje matka je půl-elfka se silnými kořeny v Západním hvozdu. Trvala na tom, aby alespoň moje jméno nějak odkazovalo můj původ a elfskou krev,“ vysvětlil jsem.
„Půl-elfka? Nevypadáte zrovna na provozovatele magiky, není vaše matka zklamaná? Promiňte, že se na toto ptám.“
„To je v pořádku,“ mávl jsem lehce rukou. „Moje sestra má nadání pro kouzla, já zase na techniku. To jsem zdědil po svém otci. Nikdy mi nic nevyčítala ani neomezovala v mé volbě budoucnosti. Jsem její dítě a v takovém případě jdou všechny názory a spory mezi elfy a lidmi stranou.“
„Aha, rozumím. Je to vzácnost, když se dítě s elfími předky přikloní spíše k technice, aniž by ho jeho rodič nezavrhl,“ řekla a opět zamávala vějířem.
„Ano, většina elfů nemůže pohled na člověka ani vystát.“
„To se vám jenom zdá. Ve velkých městech tomu tak vskutku je, ale za jejími hranicemi jsou k lidem elfové vlastně docela přívětiví, pokud se tedy zrovna neohání svými vynálezy.“
„To jsem nevěděl,“ podivil jsem se.
„Pokud jsou elfové mimo svůj domov – Západní hvozd – jsou dosti tolerantní,“ dodala Elizabeth a vypadala, že chce ještě něco říct, ale zvuk otvíraných dveří ji přerušil.
„Postaral jsem se o vaše zavazadlo, my lady,“ promluvil hlubokým hlasem člověk s několika kapkami orčí krve a nakoukl dovnitř.
„Děkuji ti, Legene,“ otočila se na něj Elizabeth a věnovala mu jeden ze svých magických úsměvů.
„Budete si ještě něco přát?“ zeptal se a změřil si mne podezřívavým pohledem. Zřejmě kromě sluhy plnil i funkci ochránce.
„Ale ano, můžeš nám obstarat něco k pití, prosím?“ řekla a otočila se na mě. „Dáte si raději čaj nebo víno, Tvicero? Nestyďte se,“ řekla s úsměvem.
„V tom případě, pokud bych mohl, dal bych rád kapku vína,“ navrhl jsem.
„Výborně! Legene, dones nám, prosím, láhev Truntského červeného. Určitě tady jedna bude.“
Při zmínce tohoto jména mi zaskočilo, ale podařilo se mi to zamaskovat. Truntské patří mezi jedno z nejdražších vín na kontinentě. Tím pádem budou moje finance silně zredukovány.
„Zajisté, my lady,“ řekl sluha a poté zavřel dveře.
„Legen je opravdu dobrý člověk. Nikde jinde ho kvůli jeho původu nechtěli vzít, ale mne to nevadilo. Může působit nepřátelsky, ale ve skutečnosti má dobré srdce,“ vysvětlila mi Elizabeth.
„Původu?“ zeptal jsem se a v duchu přemítal, o kolik bude moje peněženka chudší.
„Ano, je to půl-ork, i když teď jste to možná nepoznal. Většina lidí má vůči nim předsudky, ale já s nimi zatím žádné problémy neměla.“
„To je od vás velice milé,“ poznamenal jsem. Neodpověděla, jen na mě znovu zamrkala. Tyto její gesta se mi začala zamlouvat.
„Nicméně, jste mluvil o své rodině. Pokračujte – co váš otec?“
„Můj otec pocházel nemá žádný zvláštní původ, ale částečně se podílel na vynálezu opakovacích mechanismů pro palné zbraně, čímž zajistil naší rodině slušnou finanční zásobu a stal se vynálezcem. Bohužel však při jednom svém pokusu srovnal svoji dílnu se zemí a beze stopy zmizel.“
„Och, omlouvám se, že otvírám staré rány. Upřímnou soustrast,“ zatvářila se smutně a poněkud trapně Elizabeth.
„Ne, to je v pořádku. Můj otec není mrtvý, jen – zmizel,“ vysvětlil jsem.
„Och…“ vzdychla a chvíli přemýšlela. „Promiňte, že se ptám, ale jak si můžete být tak jistý, že je váš otec stále naživu, Tvicero?“
„To je v pořádku. Jednak nebylo v dílně nalezeno jeho tělo a pak matka říká, že stále cítí jeho životní auru.“
„Ach, teď už rozumím,“ zakývala chápavě hlavou. „A na čem váš otec pracoval?“
„Vynalézal způsob jak vést boj pomocí trhavin na větší vzdálenost.“
„Aha, takže vy studujete výbušniny jako váš otec?“
„Vlastně ne, tam mám pouze omezené znalosti. Moje primární studium je puškařina, ale poslední dobou mě čím dál více zajímá oblast terapeutiky – hlavně reanimace,“ vysvětil jsem.
„Zajímavé. Myslíte, že doktor Schuster bude mít se svými pokusy úspěch?“
Toto mi téměř vyrazilo dech. Nečekal jsem, že by se dívka, která vypadá spíše na šlechtičnu, zajímala o Technologii, ať už jakoukoliv.
„A- Ano. Jeho pokusy na krysách dopadaly spíše pozitivně. Když to zvládne Magie, nevidím důvod, proč by se o to Technologie nemohla alespoň pokusit.“
„To nepopírám, ale nesmíte zapomenout, Tvicero, že Magie a Technologie, ač jsou dvě strany stejné mince, jsou velmi odlišné,“ řekla a opět zamrkala.
„Ano, to ano,“ usmál jsem se a v tu chvíli vstoupil do pokoje Legen. V ruce stříbrný podnos s otevřeným vínem a dvěma křišťálovými skleničkami.
„Tady to je, my lady,“ oznámil a naplnil obě skleničky.
„Děkuji ti, Legene. Prosím, seznam se s mým novým přítelem, studentem v oblasti puškařiny, Tvicerem Skalone,“ řekla Elizabeth a pokynula směrem ke mně. Okamžitě jsem se postavil a nabídl sluhovi svou ruku.
„Rád vás poznávám, Legene,“ řekl jsem. Půl-ork mi dlaň stiskl možná poněkud silněji, než dovoluje etika, ale rozhodl jsem se neprotestovat.
„Potěšení je na mé straně, pane,“ odvětil a podal nám oběma skleničky.
„Děkuji,“ poděkoval jsem a přivoněl. Mé srdce nad touto vůní jásalo, ale peněženka plakala.
Legen souhlasně zamručel a kývnul hlavou. Poté se otočil na Elizabeth a řekl: „Pokud mne omluvíte, my lady, rád bych si promluvil se strojvedoucím.“
„Zajisté, můžeš jít,“
„My lady – pane Skalone,“ lehce se uklonil a opustil nás.
Elizabeth také přivoněla k vínu a postavila se. Pozvedla skleničku a pronesla přípitek: „Takže - na naše magické setkání, Tvicero.“
„Na naše magické setkání, Elizabeth,“ zopakoval jsem.
„Kam vůbec cestujete, Elizabeth?“ zeptal jsem poté, co v nás zmizela polovina obsahu skleničky.
„Do Modrého vrchu, vracím se za rodinou. Měla jsem nějaké zařizování dole na jihu, ale to je již vše vyřešeno,“ odvětila a zakroužila skleničkou. „A vy, Tvicero?“
„Do Šedé louže, za svým přítelem Sebastiánem z univerzity. Pozval mě, abych se podíval, a pokud možno pomohl, s jeho bádáním,“ vysvětlil jsem.
„A o jakéže bádání jde?“
„Nerad bych zatěžoval někoho vašeho postavení takovýmito zbytečnostmi.“
„Jen se nestyďte, Tvicero, a hlavně se nenechte zmást mým zevnějškem. Ve skutečnosti mám v oblasti Techniky více znalostí, než se vám může na první pohled zdát,“ pronesla s úsměvem.
„Tak dobře,“ usmál jsem se a napil se vína. „Sebastián má teorii – nebo spíše posedlost – že Technologie se používala ještě před vynálezem parního stroje, možná i dávno před tím, než trpaslíci začali hloubit svoje první domovy v horách. Objevil v horách podivné kobky, které prý nesou známky dávné civilizace,“ vysvětlil jsem.
„Nezdá se, že sdílíte nadšení svého přítele,“ poznamenala Elizabeth.
„Nu, vpravdě řečeno, jsem docela skeptický. Kdyby opravdu existovala civilizace, který používala Technologii, musely by zůstat nějaké očividné důkazy. Kromě toho si myslím, že ta kobka je jen sklepení nějakého dávného zbořeného hradu.“
„Měl by jste svého přítele více podpořit, Tvicero. Kdo ví? Třeba stojí na prahu ohromujícího objevu. Jen si vzpomeňte, že parní stroj byl vynalezen čirou náhodou,“ řekla s velkým úsměvem.
„Ano, to ano,“ odtušil jsem a zasmál se.
Vlak začal zpomalovat a projížděli jsme kolem menšího města. Z komínů dvou továren stoupal líný kouř a lidé na ulicích bylo také poskrovnu. Nejvíce zde bylo stráží, které vždy byly ve skupinkách nejméně po dvou a ostražitě zkoumali okolí.
„Ach, Borový újezd,“ povzdychla si Elizabeth. „To znamená, že před sebou nemáme ani hodinu cesty, než mě opustíte,“ podívala se na mne se smutným úsměvem.
„Věřte, že kdybych nemusel, doprovodil bych vás až domů,“ řekl jsem s povzbuzujícím úsměvem.
„Tomu věřím, Tvicero,“ odtušila s úsměvem a vyprázdnila skleničku. „Ale jestli budete mít někdy cestu kolem Modrého vrchu – zastavte se. Ráda vás ve svém domě uvítám.“
„Děkuji za pozvání, Elizabeth, určitě ho využiji co nejdříve,“ usmál jsem se, dopil víno a poté oběma dolil z láhve.
Vína ubývalo a cesta ubíhala. Rytmický klapot po kolejích probíhal v pozadí našeho rozhovoru a němě označoval ujetou vzdálenost. Elizabeth a já jsme vedli vášnivý rozhovor o všem možném. Opravdu byla šlechtična, jak jsem předpokládal, pocházela z rodu Voujerů z Východu. Její otec se zabýval vztahem mezi Magikou a Technologií, a byl přesvědčen, že tyto dvě věci mezi sebou mohou koexistovat, aniž by se vzájemně narušovaly a dokonce měl teorii, kdy se Magie a Technologie může spojit a stále fungovat bez větších problémů. Za tento názor byl pochopitelně mnohými bojkotován, tak od této teorie raději upustil.
Měla dvě sestry a jednoho bratra. Starší sestra excelovala ve hře na piano a přes týden žila ve Zlatých vodách, kde pořádala koncerty. Bratr studoval Herbologii v Taharlisu a mladší sestra měla domácí výuku. Matka byla momentálně v jejich sídle na východním pobřeží, které restaurovali.
Moje zastávka se nekompromisně blížila a já zjistil, že jsme si s Elizabeth padli do oka. Skvěle jsme si rozuměli a dosud jsem nezažil příjemnější cestu vlakem. Dokonce mi i bylo smutno, že jsem ji musel opustit, ale vlak právě vjel do Šedé louže.
„Obávám se, že vás budu muset opustit, Elizabeth,“ pronesl jsem s těžkým srdcem.
„Bohužel je to tak, Tvicero,“ odtušila a sklopila oči. Neměl jsem nejmenší tušení, jak se v takovéto situaci zachovat. Zvedl jsem se a popadl svůj kufřík a doufal, že Elizabeth to nějak vyřeší. Ta se naštěstí také zvedla a pozvedla ruku. Vzal jsem si do své věnoval jí již druhý polibek.
„Bylo mi nesmírným potěšením s vámi cestovat, Elizabeth Voujerová. Doufám, že naše cesty se opět setkají,“ pronesl jsem.
„Potěšení bylo na mé straně, Tvicero Skalone,“ odvětila a provedla svůj ovívací rituál. „Sbohem a hodně štěstí ve vašem bádání.“
„Děkuji Elizabeth – sbohem,“ rozloučil jsem se a poněkud nervózně opustil kupé.
________________________________________________________________________