• shadow of chernobyl
  • clearsky
  • call of pripyat
  • stalker 2
  • metro 2033
  • modding
  • larp
  • Čerrnobyl
  • forum
         | scorpions.cz | cheater.cz | gta.cz | mafia | gothic | nfs | tgames | doom3 | worms | webtech | ...
 
Datastors ModPack: Clear Sky Datastors ModPack: Shadow of Chernobyl Nebuďte lamy!
Zobraziť témy bez odpovede | Zobraziť aktívne témy Aktuálny čas je Ned Sep 22, 2019 10:19 pm



Odpovedať na tému  [ Príspevkov: 8 ] 
 Mechanická kostka 
Autor Správa
Zkušený
Zkušený
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pon Mar 21, 2011 4:46 pm
Príspevky: 588
Bydlisko: Bambusový háj
Odpoveď s citáciou
Poslať Mechanická kostka
Od včerejška se mi hlavou prohání námět na povídku - nebo spíš knížku - ze steampunkového prostředí. Nechal sem se inspirovat světem Arkána, převážně konfliktem mezi Magikou a Technikou... Nu - co k temu víc?

V první kapitole je takové letmé seznámení se světem, příběh se rozjede až od druhé.

Post Scriptum - Nebojte se, na naši milovanou Kaťušku jsem nezapoměl a stále na ní usilovně makám. :)
________________________________________________________________________
Kapitola I. Cesta
Již poněkolikáté jsem sáhl do kapsy své vesty a vytáhl malé stříbrné hodinky. Na pozadí se činil hodinový mechanismus a všechna ozubená kola pohybovala s ručičkami v popředí, které právě ukazovaly za pět minut čtvrt na deset.
Vlak měl odjíždět již před deseti minutami. Stál tady, monstrózní mašina, jeden z největších vynálezů naší éry. Z obřího kónického komína stoupaly velké obláčky páry a zřetelně šel slyšet chod mechanismu parního stroje. Strojvůdce ve svých montérkách a čapce začerněných od uhlí – jediný čistý kus jeho oblečení byl kupodivu červený šátek kolem krku – se vykláněl ze svého vůdčího vagónu a právě rozmlouval s drsně vyhlížející postavou. Vysoké šněrovací boty z černé kůže, hrubé dvouvrstvé kalhoty z bavlny se speciální výplní. Vrchní část těla mu zakrývala těžká koženice s přinýtovanými plechy kde bylo potřeba, napříč mu vysel naplněný bandalír a na širokém koženém opasku se houpaly různé sumky a pouzdro s revolverem. Další ohromný vynález, jehož poloautomatický mechanismus pomalu vytlačoval “zastaralé“ křesadlové pistole. Vedle praktického koženého vaku se houpala odřená opakovací puška, pravděpodobně od firmy Nikolajovi zbrojířské závody. Tyto pušky, podobně jako revolvery, postupně nahrazovaly křesadlové, díky rychlosti, snadnější manipulaci a nižšími náklady na výrobu. Dále jsem si všiml pouze krátkého meče a dýky ukryté v kožených rukavicích.
Určitě nebyl zdejší. Poznal jsem to podle střihu jeho koženice. V Taharlisu sídlila menší fabrika na výrobu prakticky všeho koženého, ale specializovala se hlavně na zbroje ať už z usně domácích zvířat, tak i z kůží vše různých zvířat a monster, které se po našem kontinentě prohání. Jejich koženice se skládaly z úzkých vodorovných pásku, které se vzájemně překrývaly a kromě klasického šití a nýtování byly spojovány i kroužkovými pásy, jako u zastaralých kroužkových zbrojí.
Dobrodruh najednou divoce zavrtěl hlavou a rozhlédl se po nástupišti. Okamžitě jsem uhnul pohledem, ale cítil jsem, jak se mi jeho oči zabodávají do zad. Předstíral jsem, že si ho nevšímám a podíval se na druhou stranu nástupiště.
Až na úplném konci stála malá skupinka asi šesti osob. Oblečeni v tmavě modrých robách a hnědých koženicích se zamračenými pohledy zkoumali vlak. Všichni z nich překračovali povolené normy magické aury a museli tak cestovat až úplně posledním vagónem, který byl určen výhradně pro ně. Většina magicky založených bytostí toto nazývalo diskriminací. Od vynálezu prvního parního stroje byla magie z měst vytlačena astronomickou rychlostí. Nové fabriky se stavěly kde jen se dalo a ty staré buď zanikly nebo naopak rozrostly natolik, že zastínily jakéhokoliv dosavadního výrobce. Univerzity, kde se magie vyučovala, musely být opuštěny, protože tak ohromné množství techniky rušilo přirozené magické toky a mistři kouzel nebyly schopni v jejich blízkosti ani spát, natož něco vyučovat. Poslední místo, kde bylo obyčejným smrtelníkům umožněno se v jisté míře naučit kouzlům, byla Academica Arcanica poblíž Rudoskal.
Elfové ze Západních hvozdů se před průmyslovou revolucí rádi dělily o své znalosti v oblastech magiky s lidmi a jinými rasami, ale teď s nimi ukončily jakékoliv vztahy a chovaly k nim velmi silnou zášť. Elfové nechovali nenávist vůči parním strojům a technice obecně, ale vůči lidem, kteří jsou prokleti svou krátkověkostí a za deset let byly schopni změnit tvář našeho kontinentu k nerozpoznání. Čtvrtina lesů byla vykácena, aby uvolnila prostor továrnám, započala povrchová těžba uhlí, protože bylo třeba parní stroje něčím živit a důlní těžba byla příliš pomalá. Zoufale byla potřeba železná ruda, aby bylo z čeho stroje vyrábět, ale trpaslíci dokonce snížily množství železa, se kterým byli ochotni obchodovat, ze stejného důvodu jako elfové. Dokonce se objevili případy, kdy několik menších klanů trpaslíků bylo vyhnáno ze svých domovů uvnitř hor různými příčinami. Například byly narušené stropy nebo otrávený zdroj vody. Nikdo nepochyboval, že za to mohly chtivý továrníci, ale nikdo se neodvážil nic říci.
Konečně z budovy vyšli dva průvodčí ve svých béžovo-býlích stejnokrojích a jeden na druhého rozhořčeně pokřikovali. Ušli asi deset metrů a potom začali křičet na mašinfíru, který se jejich křiku jen od srdce zasmál a poté zmizel v kabině. Dobrodruh se vypařil neznámo kam.
Průvodčí se naposled lehce upravili, protáhli své navoskované kníry a začali postupovat podél vagónů. Lidé z nástupiště se začali řadit a postupně nastupovat. Všiml jsem si, že za mnou stojí lidská dívka, o pár let mladší než já, v pěkných šatech, ozdobeném klobouku a v ruce držela malovaný vějíř, i když největší vedra byla za námi a blížil se podzim.
„Slečno,“ řekl jsem a ustoupil kousek stranou, a zároveň udělal rukou gesto, aby šla přede mne.
„Ó, děkuji pane – džentlmen,“ řekla s úsměvem a zamrkala na mne. Vrátil jsem jí úsměv, ona zamávala vějířem a otočila se k průvodčímu.
„Omlouváme se, my lady, technická závada,“ omluvil se a mrkl na malý strojek s velkým sklíčkem, pod kterým se schovávala ručička a graf. Přístroj na měření magické aury.
„To je v pořádku. Doufám, že jste ji odstranili,“ odpověděla a opět se ovála vějířem.
„Á, ano, nebojte se. Váš lístek, prosím,“ odpověděl a já si všimnul, že ručička nebyla úplně na nule a mírně se chvěla.
„Tady máte,“ řekla a podala mu kus nažloutlého papíru.
„Vše v pořádku, děkuji. Můžete nastoupit, přeji příjemnou cestu,“ zakončil to s úsměvem a dívka vstoupila do vagónu.
Zopakoval jsem stejný postup a vystoupil po stupačkách. Nějak jsem předvídal, co se teď stane. Stála vedle otevřených dveří do kupé a stále si ovívala obličej vějířem.
„Možná by mladému džentlmenovi nevadilo dělat mi při cestě společnost,“ zamrkala na mne s úsměvem a pozvedla ručku v hedvábných rukavicích.
„Takovou nabídku přeci nemohu odmítnout,“ řekl jsem s úsměvem a přistoupil k ní. „Dovolte mi však, abych se nejdříve představil. Tvicero Skalon, k vašim službám,“ dodal jsem a jemně jí políbil ruku. Dívka se lehce zahihňala a opět se ovála.
„Ráda vás poznávám, pane Skalone. Mé jméno je Elizabeth Voujerová,“ odpověděla a stále se nepřestala usmívat.
„Prosím, říkejte mi Tvicero.“
„Dobře - Tvicero,“ řekla a znovu zamrkala. Bral jsem tato gesta jako jakýsi její další jazyk – druh řeči. „Následujte mne, prosím.“

Odebrali jsme se do jejího kupé a usadili se naproti sobě na sametem potažené sedačky. Elizabeth si sundala svůj klobouk a letmo upravila tmavé vlasy. Ruce si založila na kolenou, ale vějíř z nich nepustila. Teď jsem si konečně všiml správné barvy jejich očí. Byly světle modré, jako řeka v letním slunci. Moje byly spíše došeda.
„Máte velice zajímavé jméno, Tvicero,“ začala klidně rozhovor. „Takové se tady moc často nevídá.“
„Ano, to slýchávám často. Moje matka je půl-elfka se silnými kořeny v Západním hvozdu. Trvala na tom, aby alespoň moje jméno nějak odkazovalo můj původ a elfskou krev,“ vysvětlil jsem.
„Půl-elfka? Nevypadáte zrovna na provozovatele magiky, není vaše matka zklamaná? Promiňte, že se na toto ptám.“
„To je v pořádku,“ mávl jsem lehce rukou. „Moje sestra má nadání pro kouzla, já zase na techniku. To jsem zdědil po svém otci. Nikdy mi nic nevyčítala ani neomezovala v mé volbě budoucnosti. Jsem její dítě a v takovém případě jdou všechny názory a spory mezi elfy a lidmi stranou.“
„Aha, rozumím. Je to vzácnost, když se dítě s elfími předky přikloní spíše k technice, aniž by ho jeho rodič nezavrhl,“ řekla a opět zamávala vějířem.
„Ano, většina elfů nemůže pohled na člověka ani vystát.“
„To se vám jenom zdá. Ve velkých městech tomu tak vskutku je, ale za jejími hranicemi jsou k lidem elfové vlastně docela přívětiví, pokud se tedy zrovna neohání svými vynálezy.“
„To jsem nevěděl,“ podivil jsem se.
„Pokud jsou elfové mimo svůj domov – Západní hvozd – jsou dosti tolerantní,“ dodala Elizabeth a vypadala, že chce ještě něco říct, ale zvuk otvíraných dveří ji přerušil.
„Postaral jsem se o vaše zavazadlo, my lady,“ promluvil hlubokým hlasem člověk s několika kapkami orčí krve a nakoukl dovnitř.
„Děkuji ti, Legene,“ otočila se na něj Elizabeth a věnovala mu jeden ze svých magických úsměvů.
„Budete si ještě něco přát?“ zeptal se a změřil si mne podezřívavým pohledem. Zřejmě kromě sluhy plnil i funkci ochránce.
„Ale ano, můžeš nám obstarat něco k pití, prosím?“ řekla a otočila se na mě. „Dáte si raději čaj nebo víno, Tvicero? Nestyďte se,“ řekla s úsměvem.
„V tom případě, pokud bych mohl, dal bych rád kapku vína,“ navrhl jsem.
„Výborně! Legene, dones nám, prosím, láhev Truntského červeného. Určitě tady jedna bude.“
Při zmínce tohoto jména mi zaskočilo, ale podařilo se mi to zamaskovat. Truntské patří mezi jedno z nejdražších vín na kontinentě. Tím pádem budou moje finance silně zredukovány.
„Zajisté, my lady,“ řekl sluha a poté zavřel dveře.
„Legen je opravdu dobrý člověk. Nikde jinde ho kvůli jeho původu nechtěli vzít, ale mne to nevadilo. Může působit nepřátelsky, ale ve skutečnosti má dobré srdce,“ vysvětlila mi Elizabeth.
„Původu?“ zeptal jsem se a v duchu přemítal, o kolik bude moje peněženka chudší.
„Ano, je to půl-ork, i když teď jste to možná nepoznal. Většina lidí má vůči nim předsudky, ale já s nimi zatím žádné problémy neměla.“
„To je od vás velice milé,“ poznamenal jsem. Neodpověděla, jen na mě znovu zamrkala. Tyto její gesta se mi začala zamlouvat.
„Nicméně, jste mluvil o své rodině. Pokračujte – co váš otec?“
„Můj otec pocházel nemá žádný zvláštní původ, ale částečně se podílel na vynálezu opakovacích mechanismů pro palné zbraně, čímž zajistil naší rodině slušnou finanční zásobu a stal se vynálezcem. Bohužel však při jednom svém pokusu srovnal svoji dílnu se zemí a beze stopy zmizel.“
„Och, omlouvám se, že otvírám staré rány. Upřímnou soustrast,“ zatvářila se smutně a poněkud trapně Elizabeth.
„Ne, to je v pořádku. Můj otec není mrtvý, jen – zmizel,“ vysvětlil jsem.
„Och…“ vzdychla a chvíli přemýšlela. „Promiňte, že se ptám, ale jak si můžete být tak jistý, že je váš otec stále naživu, Tvicero?“
„To je v pořádku. Jednak nebylo v dílně nalezeno jeho tělo a pak matka říká, že stále cítí jeho životní auru.“
„Ach, teď už rozumím,“ zakývala chápavě hlavou. „A na čem váš otec pracoval?“
„Vynalézal způsob jak vést boj pomocí trhavin na větší vzdálenost.“
„Aha, takže vy studujete výbušniny jako váš otec?“
„Vlastně ne, tam mám pouze omezené znalosti. Moje primární studium je puškařina, ale poslední dobou mě čím dál více zajímá oblast terapeutiky – hlavně reanimace,“ vysvětil jsem.
„Zajímavé. Myslíte, že doktor Schuster bude mít se svými pokusy úspěch?“
Toto mi téměř vyrazilo dech. Nečekal jsem, že by se dívka, která vypadá spíše na šlechtičnu, zajímala o Technologii, ať už jakoukoliv.
„A- Ano. Jeho pokusy na krysách dopadaly spíše pozitivně. Když to zvládne Magie, nevidím důvod, proč by se o to Technologie nemohla alespoň pokusit.“
„To nepopírám, ale nesmíte zapomenout, Tvicero, že Magie a Technologie, ač jsou dvě strany stejné mince, jsou velmi odlišné,“ řekla a opět zamrkala.
„Ano, to ano,“ usmál jsem se a v tu chvíli vstoupil do pokoje Legen. V ruce stříbrný podnos s otevřeným vínem a dvěma křišťálovými skleničkami.
„Tady to je, my lady,“ oznámil a naplnil obě skleničky.
„Děkuji ti, Legene. Prosím, seznam se s mým novým přítelem, studentem v oblasti puškařiny, Tvicerem Skalone,“ řekla Elizabeth a pokynula směrem ke mně. Okamžitě jsem se postavil a nabídl sluhovi svou ruku.
„Rád vás poznávám, Legene,“ řekl jsem. Půl-ork mi dlaň stiskl možná poněkud silněji, než dovoluje etika, ale rozhodl jsem se neprotestovat.
„Potěšení je na mé straně, pane,“ odvětil a podal nám oběma skleničky.
„Děkuji,“ poděkoval jsem a přivoněl. Mé srdce nad touto vůní jásalo, ale peněženka plakala.
Legen souhlasně zamručel a kývnul hlavou. Poté se otočil na Elizabeth a řekl: „Pokud mne omluvíte, my lady, rád bych si promluvil se strojvedoucím.“
„Zajisté, můžeš jít,“
„My lady – pane Skalone,“ lehce se uklonil a opustil nás.
Elizabeth také přivoněla k vínu a postavila se. Pozvedla skleničku a pronesla přípitek: „Takže - na naše magické setkání, Tvicero.“
„Na naše magické setkání, Elizabeth,“ zopakoval jsem.

„Kam vůbec cestujete, Elizabeth?“ zeptal jsem poté, co v nás zmizela polovina obsahu skleničky.
„Do Modrého vrchu, vracím se za rodinou. Měla jsem nějaké zařizování dole na jihu, ale to je již vše vyřešeno,“ odvětila a zakroužila skleničkou. „A vy, Tvicero?“
„Do Šedé louže, za svým přítelem Sebastiánem z univerzity. Pozval mě, abych se podíval, a pokud možno pomohl, s jeho bádáním,“ vysvětlil jsem.
„A o jakéže bádání jde?“
„Nerad bych zatěžoval někoho vašeho postavení takovýmito zbytečnostmi.“
„Jen se nestyďte, Tvicero, a hlavně se nenechte zmást mým zevnějškem. Ve skutečnosti mám v oblasti Techniky více znalostí, než se vám může na první pohled zdát,“ pronesla s úsměvem.
„Tak dobře,“ usmál jsem se a napil se vína. „Sebastián má teorii – nebo spíše posedlost – že Technologie se používala ještě před vynálezem parního stroje, možná i dávno před tím, než trpaslíci začali hloubit svoje první domovy v horách. Objevil v horách podivné kobky, které prý nesou známky dávné civilizace,“ vysvětlil jsem.
„Nezdá se, že sdílíte nadšení svého přítele,“ poznamenala Elizabeth.
„Nu, vpravdě řečeno, jsem docela skeptický. Kdyby opravdu existovala civilizace, který používala Technologii, musely by zůstat nějaké očividné důkazy. Kromě toho si myslím, že ta kobka je jen sklepení nějakého dávného zbořeného hradu.“
„Měl by jste svého přítele více podpořit, Tvicero. Kdo ví? Třeba stojí na prahu ohromujícího objevu. Jen si vzpomeňte, že parní stroj byl vynalezen čirou náhodou,“ řekla s velkým úsměvem.
„Ano, to ano,“ odtušil jsem a zasmál se.
Vlak začal zpomalovat a projížděli jsme kolem menšího města. Z komínů dvou továren stoupal líný kouř a lidé na ulicích bylo také poskrovnu. Nejvíce zde bylo stráží, které vždy byly ve skupinkách nejméně po dvou a ostražitě zkoumali okolí.
„Ach, Borový újezd,“ povzdychla si Elizabeth. „To znamená, že před sebou nemáme ani hodinu cesty, než mě opustíte,“ podívala se na mne se smutným úsměvem.
„Věřte, že kdybych nemusel, doprovodil bych vás až domů,“ řekl jsem s povzbuzujícím úsměvem.
„Tomu věřím, Tvicero,“ odtušila s úsměvem a vyprázdnila skleničku. „Ale jestli budete mít někdy cestu kolem Modrého vrchu – zastavte se. Ráda vás ve svém domě uvítám.“
„Děkuji za pozvání, Elizabeth, určitě ho využiji co nejdříve,“ usmál jsem se, dopil víno a poté oběma dolil z láhve.

Vína ubývalo a cesta ubíhala. Rytmický klapot po kolejích probíhal v pozadí našeho rozhovoru a němě označoval ujetou vzdálenost. Elizabeth a já jsme vedli vášnivý rozhovor o všem možném. Opravdu byla šlechtična, jak jsem předpokládal, pocházela z rodu Voujerů z Východu. Její otec se zabýval vztahem mezi Magikou a Technologií, a byl přesvědčen, že tyto dvě věci mezi sebou mohou koexistovat, aniž by se vzájemně narušovaly a dokonce měl teorii, kdy se Magie a Technologie může spojit a stále fungovat bez větších problémů. Za tento názor byl pochopitelně mnohými bojkotován, tak od této teorie raději upustil.
Měla dvě sestry a jednoho bratra. Starší sestra excelovala ve hře na piano a přes týden žila ve Zlatých vodách, kde pořádala koncerty. Bratr studoval Herbologii v Taharlisu a mladší sestra měla domácí výuku. Matka byla momentálně v jejich sídle na východním pobřeží, které restaurovali.
Moje zastávka se nekompromisně blížila a já zjistil, že jsme si s Elizabeth padli do oka. Skvěle jsme si rozuměli a dosud jsem nezažil příjemnější cestu vlakem. Dokonce mi i bylo smutno, že jsem ji musel opustit, ale vlak právě vjel do Šedé louže.
„Obávám se, že vás budu muset opustit, Elizabeth,“ pronesl jsem s těžkým srdcem.
„Bohužel je to tak, Tvicero,“ odtušila a sklopila oči. Neměl jsem nejmenší tušení, jak se v takovéto situaci zachovat. Zvedl jsem se a popadl svůj kufřík a doufal, že Elizabeth to nějak vyřeší. Ta se naštěstí také zvedla a pozvedla ruku. Vzal jsem si do své věnoval jí již druhý polibek.
„Bylo mi nesmírným potěšením s vámi cestovat, Elizabeth Voujerová. Doufám, že naše cesty se opět setkají,“ pronesl jsem.
„Potěšení bylo na mé straně, Tvicero Skalone,“ odvětila a provedla svůj ovívací rituál. „Sbohem a hodně štěstí ve vašem bádání.“
„Děkuji Elizabeth – sbohem,“ rozloučil jsem se a poněkud nervózně opustil kupé.
________________________________________________________________________

_________________
"V temnotě noci jsem nespatřil žádnou tvář, ačkoliv jsem jasně viděl čísi horký dech srážet se na okenní tabulce. Něco mě sledovalo."
Můj Twitter.
Obrázok


Pon Dec 17, 2012 2:28 pm
Profil WWW
Mírně zkušený
Mírně zkušený
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pia Feb 03, 2012 5:22 pm
Príspevky: 444
Bydlisko: Limansk, Nemocnice, poslední zachovalí sklep s přívodem elektřiny.
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Mechanická kostka
Takhle, je to opravdu dobře napsaný, zajímavé a mám k tomu jen jednu výtku. Ty elfy. Nevím proč ale moc mi tam nesedí..
Jo a ještě mám dotaz, jak jsi přišel na přímení Elizabeth? Jsi se někde inspiroval, nebo to je čistě tvoje myšlenka?

_________________
"Nevím, kdy to lidé podělali úplně, ale řekl bych, že pohár přetekl, když ukřižovali Krista. Myslím podruhé."


Pon Dec 17, 2012 7:28 pm
Profil
Zkušený
Zkušený
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pon Mar 21, 2011 4:46 pm
Príspevky: 588
Bydlisko: Bambusový háj
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Mechanická kostka
Takže za prvé, Elizabeth není příjmení, ale křestní jméno. To jen tak na okraj. :D

A ti elfové - někdo, kdo reprezentuje Magii tam byt musí a pokavaď by se ti pod ruku někdy dostalo Arkánum, tak to pochopíš trocha víc. :roll:

Ale jinak su rád, že se líbí. :)

_________________
"V temnotě noci jsem nespatřil žádnou tvář, ačkoliv jsem jasně viděl čísi horký dech srážet se na okenní tabulce. Něco mě sledovalo."
Můj Twitter.
Obrázok


Štv Dec 20, 2012 4:19 pm
Profil WWW
Mírně zkušený
Mírně zkušený
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pia Feb 03, 2012 5:22 pm
Príspevky: 444
Bydlisko: Limansk, Nemocnice, poslední zachovalí sklep s přívodem elektřiny.
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Mechanická kostka
Já to ale myslel tak, jak jsi přišel na Elizabetino příjmení :P
Arkánum? Zkusim si to zapamatovat a když se mi to dostane do rukou, určitě si to přečtu ;)

_________________
"Nevím, kdy to lidé podělali úplně, ale řekl bych, že pohár přetekl, když ukřižovali Krista. Myslím podruhé."


Štv Dec 20, 2012 7:12 pm
Profil
Zkušený
Zkušený
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pon Mar 21, 2011 4:46 pm
Príspevky: 588
Bydlisko: Bambusový háj
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Mechanická kostka
Jo takhle... Já ani nevim. Přemýšlel sem nad něčím francouzským, v mysli mi vytanul vouyer, stačilo ho počeštit a - bylo to. :D

No, Arkánum je hra - ale kdyby někdo napsal takovou knížku, daroval bych mu posvátnej bambus - která překonala samotnýho Fallouta. Něco tak dobrýho snad už nikdy hrát nebudu. :)

_________________
"V temnotě noci jsem nespatřil žádnou tvář, ačkoliv jsem jasně viděl čísi horký dech srážet se na okenní tabulce. Něco mě sledovalo."
Můj Twitter.
Obrázok


Štv Dec 20, 2012 10:22 pm
Profil WWW
Zkušený
Zkušený
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pon Mar 21, 2011 4:46 pm
Príspevky: 588
Bydlisko: Bambusový háj
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Mechanická kostka
_________________________________________________________________________
Kapitola II. Vykopávky

Vyskočil jsem z vagónu a ještě než jsem dopadl na kamenné nástupiště uvědomil jsem si něco hrozného. Zapomněl jsem Elizabeth zaplatit za víno – to neudělá zrovna dobrý dojem. Otočil jsem se abych opět nastoupil a dal Elizabeth peníze, ale vlak se zrovna začal rozjíždět. Zřejmě měl skluz a nemohl se zdržovat. Ustoupil jsem o krok a bezradně si přejel dlaní přes obličej.
„To vůbec není dobrý,“ zamumlal jsem si pro sebe a zavrtěl hlavou. Kdosi zapískal a vlak začal nabírat rychlost. Zabloudil jsem zrakem na okno našeho kupé a uviděl, jak mi Elizabeth mává. Rychle jsem jí zamávání oplatil, dokud vlak neopustil nástupiště. „Tak teď už asi nic, no,“ povzdechl jsem si a rozhlédl se kolem sebe.
Téměř nikdo tady nebyl a překvapivě tady byla docela tma. Zůstal tady jenom průvodčí, který si cosi zapsal a poté zmizel v budově dráhy. Nějaký postarší muž se vystoupil spolu se mnou rychle procupital průchodem a já zde osiřel. Sebastián mi v dopise řekl, že pro mě pošle někoho ze svých podřízených. Že by zapomněl? Nebo jim řekl špatný čas příjezdu? Podíval jsem se na své kapesní hodinky, ale byl jsem tady na čas.
Ještě jednou jsem se rozhlédl a až teď jsem si všiml, jak se někdo opírá o zeď asi deset metrů od mne. Před ním žhnulo oranžové kolečko ze kterého stoupal dým. Když zachytil můj pohled, odhodil cigaretu do blízkého popelníku a začal kráčet směrem ke mně.
Na půli cesty jsem zjistil, že jde o půl-orka s velmi silnou orčí krví. Díky tmavě fialové kůži jsem ho tak snadno přehlédl. Na sobě měl těžkou koženici, hrubé kalhoty a vysoké boty. V bandalíru měl revolver a na zádech se mu houpala zkrácená opakovací puška.
Šel z něho strach. Chtěl jsem okamžitě odejít, ale strachem mi zdřevěněly nohy a nedokázal jsem vymyslet, co teď udělat. Už se blížil – co teď?!
„Omluvte mne? Ste Tricero Skalon?“ zeptal se hlubokým hlasem a sehnul se ke mně – byl skoro o hlavu větší jak já.
Chtěl jsem odtušit: „Možná – proč se ptáte?“ ale místo toho jsem jen zadrmolil téměř neslyšně: „A- Ano.“
„Výborně, posílá mne Sebastián March. Mám vás odvést k vykopávkám.“
„S- Sebastián?“ zakoktal jsem nevěříce.
„Ano, Sebastián. Znáte ho, ne?“ podivil se půl-ork a změřil si mě pohledem.
„S- Samozřejmě, že ho znám.“
„Není vám něco, pane? Nějak se třesete,“ poznamenal a zapálil si druhou cigaretu.
„N- Ne, všechno je v pořádku. Jenom… To nic,“ vysvětlil jsem a ošil se.
„To byl větr, že? Někdy tady zafičí dost ledovej, klidně i uprostřed léta.“
„Ano, ano, vítr,“ přitakal jsem rychle a nervózně se rozhlédl kolem.
„Nu, dobře. Pojďte za mnou, odvedu vás ke koním,“ prohlásil a otočil se.
Nevypadalo to, že bych měl nějak na vybranou, tak jsem ho s povzdechnutím následoval. Prošli jsme po skřípavém nástupišti, sestoupili ze schodů a přešli přes ulici. Obešli jsme jednu budovu stanuli před místní hospodou. Stáli tady přivázaní jen dva koně. Jeden vraník a druhý hnědo býlí. Všiml jsem si, že lokál je téměř prázdný a panuje v něm docela depresivní atmosféra.
„Chcete se nejdřív trochu osvěžit, pane?“ všimnul si mého pohledu půl-ork. Podíval jsem se na něj a zavrtěl hlavou.
„Ne, děkuji, není třeba,“ řekl jsem.
„Když myslíte,“ odtušil půl-ork a naskočil na svého vraníka, takže mne připadl ten druhý kůň.
Už je to dlouho co jsem naposledy jel na koni. Doufám, že jsem vše nezapomněl a nebudu před půl-orkem vypadat jako idiot. Leč, zahodil jsem všechny obavy a vyhoupl se do sedla. V mém obleku to nebylo zrovna příjemné, ale nic se nedalo dělat.
Půl-ork – který se mi zdál na kříženecké poměry až nadprůměrně vychovaný – otočil koně a vyrazil po hlavní silnici pryč z vesnice. Zatáhl jsem za uzdu a následoval ho, ale než jsem vyrazil, ještě jednou jsem se podíval na hospodu.
Na jejím levém rohu, schovaný ve stínu, se o oprýskanou zeď opíral onen dobrodruh, který se bavil se strojvůdcem na nádraží v Taharlisu. Cítil jsem, jak mne jeho pohled dočista probodával. Na jeho hlavě se něco lesklo. Zamžoural jsem a všiml si, že na očích mu sedí zrakový přístroj. Když zachytil můj pohled, zle se pousmál.
Pobídl jsem svého hřebce a vyrazil rychle kupředu, abych dohonil svého průvodce.

Za pár minut jsme opustili brany Šedé louže a naše koně teď poklidně dusaly po polní cestě. Kolem nás se rozkládaly pole obilí, brambor a kukuřice, která teď však zela prázdnotou. Minuli jsme velký rybník a vjeli do rozlehlého lesa, ve kterém stromy rostli blízko u sebe. Bylo zde podstatně chladněji, protože husté koruny naplno nedovolily slunci propustit své paprsky. Odhadoval jsem, že za měsíc, možná ani ne, začne padat první listí a nastane podzim.
Za celou naši cestu jsme nepotkali žádného cestovatele ani zvíře, pouze jsme si všimli pár veverek a několika ptáků, kteří nám letěli vstříc, ale minuli nás a zmizeli za našimi zády. Z toho na mne padla lehká tíseň. Můj průvodce jel mlčky, jen se občas ohlédl, jestli se stále držím.
Počkal jsem, až opustíme tento temný les, než s ním zapředu nějaký rozhovor. Představil se mi jako Meente Cínový krk. Své orčí příjmení si vždy nechával pro sebe s vysvětlením, že pro lidské uši nemá význam a tak přijal pojmenování, které získal v jedné severské hospodě.
Se Sebastiánem byl skoro rok a za tu dobu se stal jeho blízkým přítelem. Sloužil jako ochránce a pomocník. Díky svým zkušenostem a kontaktům dokázal zařídit prakticky cokoliv, od zásob, před dělníky až po několik aktů přesvědčování.
Toto mi vůči němu vybudovalo slabou zeď averze, jelikož mi došlo, že pravděpodobně cestuji s kriminálníkem. Nemohl jsem to určit s jistotu, jelikož v jeho mluvě bylo spousty slovíčkaření, a vyprávěl velmi stručně a krátce. Proč by se Sebastián zaplétal s někým, jako je on?
Snažil jsem se z něj dostat něco oněch vykopávkách, ke kterým mne vedl, abych si učinil alespoň nějaký obraz o tom, co mne čeká, ale stále tvrdil, ať si počkám. Že jeden můj pohled bude lepší než sto jeho slov. Toto mne jenom utvrdilo v přesvědčení, že by nakonec mohlo jít o něco nelegálního a do toho jsem se rozhodně nechtěl zaplétat.
Meente si zapálil další cigaretu a to pro mě bylo znamením, že bych se měl raději přestat vyptávat a raději se kochat okolím. Nalevo od nás teď tekla klidná řeka a napravo byl menší násep, za kterým se rozkládaly rozlehlé louky. Zpátky na slunci, které se chýlilo k poledni, mi bylo opět teplo, ale najednou mi po zádech přeběhl mráz a cítil jsem, jakoby mne někdo sledoval.
Rychle jsem se otočil a začal zkoumat cestu, kterou jsme nechali za sebou, ale nic jsem neviděl.
„Děje se něco, pane?“ zeptal se Meente.
„Nic, jenom jsem dostal pocit, že mě někdo sleduje,“ odtušil jsem. Půl-ork se okamžitě otočil a začal se rozhlížet kolem. Vypadal teď docela nervózně, což mi nahnalo strach. Čeho se může takový půl-ork bát, že se začíná třást jen na základě mého předpokladu?
„To nevypadá dobře,“ poznamenal. „Radši zrychlíme,“ dodal a práskl otěží.

Nějakou dobu naše koně běželi, poté přešli do klusu a nakonec šli opět pouze krokem. Meente se celou dobu ohlížel. Chtěl jsem se ho zeptat, co je příčinou našeho náhlého spěchu, ale připadalo mi lepší ho raději ničím nerušit.
Cesta se točila a násep se začal snižovat. Před námi se tyčil menší kopec, z jedné strany porostlý a obklopený lesem. Z jeho pohledové strany stoupal kouř a všiml jsem si nějakého pohybu. Odhadoval jsem, že toto je náš cíl.
„Tak toto je ono, pane. Sebastián na vás určitě netrpělivě čeká,“ oznámil Meente a udusil svoji cigaretu a manžetu na kožené rukavici.
Jak jsme se blížili, začal jsem postupně rozeznávat vše, co pod kopcem leželo. Uprostřed tábora bylo velké ohniště, na kterém se právě teď připravoval oběd a byla u něj postavena improvizovaná kovárna. Na levé straně, blíže lesu, stál velký stan a na straně pravé více malých, za nimiž byli ustájeni koně.
Když jsme se přiblížili ještě víc, všiml jsem si, že u hypotetické brány to tábora stojí se založenými rukami Kočičák – odborně nazývaný Felivir. Oblečen v lehké tmavé koženici a tmavých kalhotách, na zádech měl místo pušky luk a toulec s šípy, na opasku jak revolver tak meč a několik různě velkých sumek. Bandalír také nemohl chybět a na jeho vrchním konci jsem si všiml rukojetě dýky. Součást jeho výzbroje doplňovaly kožené bezprsté rukavice, kožené nátepníky a vysoké šněrovací boty. Sledoval nás a ocasem neklidně pohupoval ze strany na stranu. Protáhlý kočičí obličej se na nás mračil a špičaté uši byly našpicované.
________________________________________________________________________

_________________
"V temnotě noci jsem nespatřil žádnou tvář, ačkoliv jsem jasně viděl čísi horký dech srážet se na okenní tabulce. Něco mě sledovalo."
Můj Twitter.
Obrázok


Pia Dec 21, 2012 12:23 pm
Profil WWW
Mírně zkušený
Mírně zkušený
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Štv Máj 26, 2011 11:42 pm
Príspevky: 305
Bydlisko: Opevněná železniční zastávka v Janově...
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Mechanická kostka
Celkem slušná náhrada za kaťušu, tvoje příběhy se mi dobře čtou v buse

_________________
Rtn. Ludvík 2. " Traveler" von Focker Wulf.

http://www.youtube.com/watch?feature=pl ... 78Alb7rz_c


Pia Dec 21, 2012 7:42 pm
Profil ICQ WWW
Zkušený
Zkušený
Obrázok užívateľa

Registrovaný: Pon Mar 21, 2011 4:46 pm
Príspevky: 588
Bydlisko: Bambusový háj
Odpoveď s citáciou
Poslať Re: Mechanická kostka
Tak já děkuji a su rád, že se líbí. :)

_________________
"V temnotě noci jsem nespatřil žádnou tvář, ačkoliv jsem jasně viděl čísi horký dech srážet se na okenní tabulce. Něco mě sledovalo."
Můj Twitter.
Obrázok


Pia Dec 21, 2012 9:19 pm
Profil WWW
Zobraziť príspevky z predchádzajúceho:  Zoradiť podľa  
Odpovedať na tému   [ Príspevkov: 8 ] 

Kto je on-line

Užívatelia prezerajúci fórum: Žiadny registrovaný užívateľ nie je prítomný a 5 hostia


Nemôžete zakladať nové témy v tomto fóre
Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre
Nemôžete upravovať svoje príspevky v tomto fóre
Nemôžete mazať svoje príspevky v tomto fóre

Hľadať:
Skočiť na:  
cron